Vítr a osika Byla jak osika, byl jako vánek, mávala větvemi a šveholila, měla od básníka šat z veršovánek, spávala s dlaněmi jakoby pila. Chytal ji za paži, aby se zachvěla, aby mu u ucha zvonila blahem. Doufal, že obnaží halouzky docela, až jednou pocuchá podzimek sadem. Nosila na rukou kuličky z perleti, rosou si vlhčila kvetoucí vlasy, stala se zárukou celého století, v očích mu klíčila zlatými klasy.

Brával ji do světa na křídlech vichřice, brzičko poznala bájené kraje, semínka prolétla města i vesnice část Jí v nich zůstala, sílí a zraje. Skláněla oběti na oltář večera, prášila jehnědy v habrovém chrámu, myslela na děti, včelami bzučela, tvořila průhledy v zeleném rámu. On se v ní rozléhal překlápěl listy, pročítal vzkazy a líbal Jí květy, noc co noc uléhal ostrými svisty, byli si drazí a zůstanou s lety.