Sochám si sošku z hlíny.
Dva malé Harlequiny;
jeden si drží ňadro
a druhý líbá mu je,
tiskne a hladí paže.
A hlína se mu maže
okolo vlhké pusy ...
Dotkni se tiše jílu
a slyš jak pro tě sténá.
To za tím ňadrem žena
oděná v mundúr smíšků
ve světě bazilíšků,
oslů i věčných plazů,
krčí se zpod obrazů,
když komplet rozpíná si.
Doposud pomíjena
pevně se o své hlásí.
Ten druhý, ten ji líbá,
saje, až voda pryští.
A v oné chvíli příští
stojí tam oba nazí.
Ona jen tiše vzlyká.
Ty slzy bezmocnosti
ani on nespolyká,
neb roli nelze svléci.
Však ani smutná nota
nezbaví pierota
dávného předurčení.
A tak jí halí boky,
paže i hebkou šíji.
Na scénu provází ji,
zní zvonec na divadle ...
" Je konec ?" ptá se zvadle
a čeká konejšení ...