Otočím hodiny,
sype se písek.
Dlaní se klikatí,
než vytratí se.
To jen my, ztracení otroci času
v drceném kameni
hledáme spásu.
Za hrází polopravd slibů a frází
něco tu schází:
To poslední zrnko písku
zapadlé hluboko v nás
jsi jako poslední zrnko písku
a pomoci se nedovoláš.
Kdo to kdy vymyslel
počítat chvíle?
Jaké to nemístné
mrhání píle?
To jenom člověk si myslí že získá,
když si tak mimo takt
netaktně píská
Každé to údobí stesk vyprovází
a něco tu schází:
Až zas přitlačíš na svíci lžíci
a plamen do tmy zavrávorá,
měl bys mi to raději říci,
ať nejsem zas ta nevidomá.
Něco nám k životu
patrně schází.
Kde nalézt jistotu
na co kdo sází?
Daruj mi nahotu na oltář něhy
já tvoji samotu
obestřu břehy.
Pro tvoje zálety stanu se hrází,
které však schází:
To poslední zrnko písku
zapadlé hluboko v nás
to poslední zrnko písku,
aby byla pevná ta hráz.
Už jenom jediné zrnko písku
přesype se a průšvih máš
jenom to jediné zrnko písku
a víckrát se mne nedovoláš!