Do prachu na stole
píši ti psaní,
hrbatá písmenka
děravých vět.
Volají po tobě
čáry mých dlaní,
tepané samotou
mrazivých let.
Měsíc je v úplňku,
tiše ho proklínám,
do tvého dopisu
kreslí mou tvář.
Přeměnu člověka
na vlka prožívám,
hrdlo mi svazuje
měsíční zář.
Dříve než pařáty
dlaně mi zohaví,
čelisti masivně
vystoupí vpřed,
vymýšlím dopisu
vhodného z hlaví
vědom si marnosti,
že bych to sved´.
Snad proto prokletí
zůstane neměnné,
vepsané do očí,
do vrásek - do prachu,
pocity zvířete
do klece zavřené,
pod zámkem lidskosti,
úcty, či strachu.
Do prachu na stole
píši ti psaní,
k uším mi doléhá
žalostný zpěv.
Napevno zavírej
vrátka má paní,
vlci se kradou tam,
kde cítí krev.